pondělí 23. října 2017

KRITIKA

Blog píšu pro radost. 
Proto sem nedávám příliš kontroverzní témata. 
Aby se to nezvrhlo. 
Aby na mě někdo nezačal útočit a nedošlo tu k konfliktu. 
Od malička totiž nesnáším konfliktní situace. 
Neumím je řešit. 
Neumím se bránit, ani oponovat. 
Hádce se vyhýbám jako čert kříži a kritiku těžce snáším. 
V první fázi mě vyděsí a pak z ní vyvozuji závěry typu: měla jsem to udělat líp, nejsem dost dobrá, zase jsem to po..., jsem já to ale kus telecího.

Ale proč tohle píšu:
Jala jsem se opět doma přemísťovat nábytek. 
Zlehčuji, provzdušňuji a uvolňuji prostor.
V rámci toho jsem se potřebovala zbavit cívky, o jejíž výrobě jsem tu kdysi psala (teď však ten post nemůžu najít).

Pro představu, toto je ona.





Vložila jsem tedy milou špulku k prodeji na jeden server za 1000,- Kč. Vzhledem k tomu, že jen lano na omotání prostředku cívky stálo 600,- Kč, nepřišla mi cena nikterak přemrštěná.
Vzápětí však začaly vyskakovat komentáře typu:
"1000,- Kč za toto?" 
"To mít v obyváku, připadnu si jako na stavbě." 
"Dnes už může být umělec každý" (k tomuto komentáři bych jen podotkla, že jsem nikde nepsala, že jsem nebo nejsem umělec, prostě jsem jen prodávala cívku) 

Tak teď nevím. Chápu rozdílnost vkusu v rámci populace. 
Dokážu pochopit i to, že někomu může připadat jako kýč (zvláště při oblibě norských interiérů, které jsou v ČR prezentovány jako černobílé). 
Rozumím i tomu, že spousta lidí (včetně mého muže) v tom vidí jen natřenou cívku na elektrikářské kabely.

Ale proč mají lidi potřebu se vyjadřovat i k věcem, které je neoslovují, nelíbí se jim nebo se jich vůbec netýkají? 
Je to všeobecný trend nebo na netu existují "čističi", kteří mají za úkol kontrolovat, estetiku vkládaných předmětů na internet a v případě vložení, dle jejich názoru, nevkusného kousku, příspěvku či komentáře mají za úkol viníka atakovat? 
Sleduju tuto tendenci už dlouho na různých blozích. Některé byly dokonce díky aktivitám těchto "čističů" ukončeny, uzavřeny a předpokládám, že pisatelky dodnes chodí kanálem, sypou si popel na hlavu či studují příručku s názvem Harakiri v praxi. 
Ano, tak kruté mi někdy komentáře připadají (a to nebyly mířeny mým směrem).

A tak přemýšlím. 
Byl můj inzerát tolik popudlivý? Zašla jsem příliš daleko tím, že jsem si dovolila prodat vlatní výtvor? Je to opravdu taková hrůza, že jsem nelibě "vzrušila" část populace? Co si to vůbec dovoluju? 

Nebo jsou lidé prostě zlí? 
Musí se do ostatních navážet a ubližovat? 
Nevím. Třeba jsem jen vztahovačná, mentálně nedospělá a bůhví co ještě.

Každopádně pro mě je přirozenější držet jazyk za zuby než plivat oheň a síru.

HOWG




 

neděle 22. října 2017

PODZIM


Je tu v plné parádě. Na rozdíl od těch předchozích mě nenaplňuje radostí ani úžasem. Jsem zmrzlá, smutná a cítím se osamnělá.
Zkouším aplikovat různé podpůrné metody jako Curcuma latté,  milované Toffifee (padly dvě krabice) a ani tvrdší kalibr jako karibský rum zatím nezabrali.
Snad se to zlomí a já si ho začnu užívat, jako každý rok.
Tak aspoň trošku podzimní fotodokumentace:

Podzimní Dyje

Byly jsme s Miu na houbách. Těch červených jsme našly spousty.
 Podzimní Buchlovice:





A podzimní předmaringotka:


pátek 13. října 2017

SOVY

V nové práci už jsem přes půl roku. Už jsem pustila kořeny. Miluju to tu. Vyhovují mi kolegové, rodinné prostředí a naplňuje mě pracovní náplň :-). Jako bonus to mám 5 minut od domu. 
Vlastně se mi splnil sen. Vždycky jsem chtěla kreslit, ale moji konzervativní rodiče neviděli dráhu výtvarníka jako dobrý životní směr. 
Trvalo dlouho, než jsem se vrátila na cestu, kterou jsem chtěla jít už jako dítě, ale jsem tu a kreslení a kreativní činnost mě živí.  

Ale jsem šťastná. 
A tak to má být.
(Jen doufám, že jsem to tímto nezakřikla.) 
Za půl roku jsem pro firmu dělala tyto kampaně: 

Gumové medvídky ke dni dětí:


 Káva pro doktory ke dni lékařů:


A následně vznikl nový maskot pro spánkové laboratoře: 

Sova (které kolegové říkají Ota, protože je   zhmotněnná z plsti a chlupů našeho Oty), která reprezentovala firmu na Mezinárodním spánkovém kongresu: 


A tady jako jako poster do ordinací:


Pracuji taky na méně líbivých věcech, jako jsou odborné letáky (tedy jen po grafické stránce, odbornost nechávám na lékařích), ale i to mě baví. 
Jsem prostě z nové práce nadšená.  
Ale pořád se učím. 
Třeba v grafických programech, kde vznikla pro změnu zase soví varianta, kreslená kompletně v PC:


Tak jak se Vám soví mánie líbí?

úterý 3. října 2017

MAROKO

Venku je sychravo a nevlídno a mokro a mě je zima a smutno a... no prostě nic moc.
A to je na čase vytáhnout fotky z dovolené a znovu se kochat sluncem a teplem, které z nich dýchá.

Letos jsme jeli na trošku větší dovolenou, protože předchozí roky jsme to trošku flákali. Volba padla na Maroko a stálo to za to. 
Po předchozích zkušenostech s Tunisem, Tureckem a Egyptem jsem neměla příliš vysoká očekávání (vadí mi všude přítomná špína, nepořádek a chování mužské části obyvatelstva vůči opačnému pohlaví), ale Maroko nadchlo. 

Příjemní lidé, krásná krajina,  čisté moře a ty barvy... 
Posuďte sami.
(fotek mám asi milión, takže pár koláží, abych to tu nezahltila).

Takže jedna pestrobarevná várka:


Azurová:

Do zelena:

Písková (všimněte si "létajících koz" na stromě - místní kuriozita)


Oranžovo-modrá variace:


Mimo plné SD karty zážitků z celodenního výletu na velbloudech, návštěvy krokodýlí farmy, putování po Medině v Marrákéši jsem si dovezla nádhernou tepanou lampičku, spoustu šatů (které musí ve skříni počkat, až se zase oteplí), konvičku na typický mátový čaj a taky předsevzetí, že do Maroka se určitě vrátím.




čtvrtek 28. září 2017

BACK IN BLACK

Tři měsíce ani čárka.

Nebyla nálada, nebyl čas. 
Umíral mi dědeček.
Kdo nezažil, nepochopí. 

Spousta rozjitřených emocí a otázek bez správných odpovědí.
Kolotoč starání se o nemocného člověka, kterého milujete, se kterým jste vyrostli a který se do vás nesmazatelně otiskl. 
O člověka který už nic v životě nechce, jen umřít a vy se musíte vyrovnat s tím, že byste ho měli nechat jít.
Každodení pohled na to jak schází, chátrá a trpí. 
Umřel na začátku září a ještě teď mi tečou slzy a hlava nechce pobrat skutečnost, že tu není a že je mu tam líp.
On, bývalý pilot, ve mně vzbudil lásku k cestování, naučil mě lyžovat, natírat, vrtat a užívat si život do posledního doušku. Trhal mi mléčné zuby, vytahoval třísky, vedl mě k oltáři a vezl mě na první ultrazvuk. 
Schází mi můj dědeček a jeho suchý humor, přisprostlé prvorepublikové písničky, jeho poobědový šlofík, káva s babičkou napůl,  schopnost nikdy se nerozčilovat, tolerovat ostatní, žít a nechat žít
Chybí mi na každém kroku, ale zároveň ho pořád kolem sebe cítím.
Jsem však vděčná, za čas, který jsem s ním mohla strávit a za to, že si ho užila i moje dcera. 

Některé rány se nikdy nezacelí.



čtvrtek 22. června 2017

MELOUNOVÁ SEZÓNA

Každý tráví léto (které včera oficiálné začalo) po svém. 
My v týdnu na terase. 
V bazénku, v houpačce, s chlazeným melounem. 



Krásné léto všem.

neděle 18. června 2017

JAK NAPUSTIT BAZÉN


Léto miluju. 
Ve chvílích, kdy se ostatním rozpouštějí kosti v těle, já začínám rozmrzat a teprve když teploměr delší dobu nesestupuje pod třicet stupňů, já cítím, jak se konečně začínám prohřívat.
V minulém životě jsem byla asi plaz.
A zatím co já si libuji pod horkým sluncem, ostatní potí krev.
I mé dítě se přehřívá.
Vzhledem k tomu, že jsem již ve svém věku pochopila, že má teplotní úchylka není 99 procentům obyvatel ČR vlastní, slituju se nad svým potomkem a přislíbím jí zatarasení poloviny terasy obřím nafukovacím bazénem.
Trvá mi to pouhé dva týdny, než se rozhoupu k realizaci.
Tedy, než se rozhodnu vyhledat onu plastovou věc pokrytou obrázky mořských tvorů (kupodivu se za tuto dobu nestihlo ochladit, v což jsem celou dobu tajně doufala).
A zde nastává kámen úrazu. Stejně jako každý rok, ani letos si nemůžu přesně vybavit, kam jsem bazén na podzim uklidila.
Zní to nevěrohodně, ale náš byt už pohltil 2 předchozí bazény z let 2014 a 2015, které se mi, ani po důkladném prohledání všech koutů a míst, kam by normální člověk za normálních okolností nafukovací plivátko uklidil, ba i po prohledání míst s pravděpodobností úkrytu rovnající se nule, nepodařilo najít. Nebyly ani v koši na prádlo, ani v lednici ani ve skříni na lyže. Prostě zmizely.
Rozhodla jsem se, že třetí bazén již vyrvu ze spárů bazénového bermudského trojúhelníku, který se rozprostírá u nás v bytě a nepovolím, dokud ho nenajdu.
Dvě – tři hodinky usilovného hledání a byl objeven. Použila jsem ho jako obal na glazury. V duchu se vracím k loňskému podzimu, zda jsem v době úklidu nejela v lehkých drogách, jinak si nedovedu důvod tohoto nelogického využití bazénu vysvětlit, ale raději příliš nepátrám a tiše se modlím, abych mu nešetrnou transformací v obalový materiál nezpůsobila trhlinu.
Žádnou nevidím a tak dávám se do hledání nafukovacího otvoru.
Otvor nelze přehlédnout. Má velikost širší než hrdlo plastové lahve od mléka a vůbec si nedokážu vybavit, jakou techniku jsem loni použila, abych bazén nafoukla. Chyba bude asi ve mně, ale pokusy, jak vytvořit ze rtů objímku rovnající se velikosti nafukovacího otvoru a zároveň foukat tak intenzivně, aby se plastová membrána začala dmout a přitom mi veškerý vzduch spolu s proudem slin neunikal všude okolo, tak ty se ukázaly jako marné. Budu muset začít trénovat.
Naštěstí hodný soused vedle slyšel mohutné funění a protože si zřejmě myslel, že provozuji intenzivní resuscitaci a očividně (tedy spíš uchoslyšně) mi dochází síly, přispěchal na pomoc. Následně, po shlédnutí prekérní situace, se vrátil do bytu a podruhé duchapřítomně přispěchal se šlapací žabkou.
A tak se bude mládě zítra koupat. Předpokládám, že voda, kterou jsem do bazénu nanosila v cca 90 kýblech, vydrží čistá zhruba tři dny, než úplně zezelená, rozmnoží se v ní komáři a já, stejně jako každý rok, nebudu vědět, kam vylít několik set litrů vody, aniž bych z muškátů vypěstovala lekníny.
Ať žije léto. 

PS: Ještě k úvodnímu fotu - to není náš bazén, ale nový sud na vodu. Mia však, jako správná milovnice vod tekoucích i stojatých demonstrativně čeká, pod okapem, až zaprší. 
Bazén, který se naštěstí jen tak neztratí.