úterý 7. listopadu 2017

ŠIJU, ŠIJU SI BOTIČKY

Kurz šití jsem objevila přes kamarádku Pavlu a konal se ve Slavkově. 
Dovednost, co jsem ještě nikdy nezkoušela, ač pradědeček byl prý švec (prťavec). 
Nová výzva.
Přes počáteční skepsi mě výsledek víc než uspokojil, i když je to činnost nelehká, ba přímo fyzicky náročná (a to nemluvím o složitých propočtech při výrobě střihu). 


...nožku pěkně obkreslit, dopočítat přídavky, narýsovat středy, naznačit dírky na sešití (už na začátku mi bylo jasné, že moje dírky se nikdy nepotkají, protože napočítat víc jak do deseti je u mě  výkon, kterého nejsem schopna - pečlivost prostě není moje silná stránka).

Vyřezat střih z hovězí kůže, vybrat podrážku (ani rozhodování mi moc nejde)...

... podrážku nalepit a trvat si na barvě, co jste vybrali na začátku. Jinak budete celý kurz řešit dilema, jestli botky fialové, červené nebo jakou barvu to vlastně nutně potřebujete k nové kabelce. Vítěznou barvou pak natřít vystřižené díly...


Namlátit průrazníkem dírky a pak už jen šít a utahovat (ruce mě boleli 3 dny - ano, vím, jsem z formy).


A tady je výsledek. Moje vlastnoručně šité bare-foot balerínky. Miluju je.
A chci léto, abych je už mohla provětrat.


Fotka opět ve tmě. 
Nevypadá to, že bych do jara vyfotila něco normálně. 
No co už...
A tady ještě přepečlivá a vrcholně trpělivá paní učitelka Danka, jejíž kurz šití bare-foot botek vřele doporučuju - nejen že si obalíte nožku, ale ještě se nasmějete jako už dlouho ne (tu paličku používá na dirky v botách, ne na kurzisty).  


 

středa 1. listopadu 2017

ZVUKOVÉ EFEKTY - TICHO A TMA

Tenhle nápis byl vždycky na konci v titulcích Banánových rybiček Haliny Pavlovské a pokaždé mě pobavil.

Teď, když mám ticho a tmu (hlavně tu tmu) každý den v 18.00 za oknem, už se tak pobaveně necítím. 

Tak to vypadá, že do jara zase nic moc nevyfotím, protože fotit v tomhle pošmournu prostě nejde. 

A to jsem se chtěla pochlubit podzimní terasou.
Tak alespoň takhle zpoza okna (neumytého):
 A i když mám na terase nachystaný koutek s dekou, polštářky a svíčky, je to jen šméčko. 
Nevím, proč bych měla popíjet čaj ve vychřici, když stejně není nic vidět.

Ano jsem negativní. Chci prostě teplo, světlo a léto. 
Nic víc. 

DLABEME NA TO

Aby to nevypadalo, že u nás není žádný společenský život, vkládám pár fotek z letošního dlabání. Odehrávalo se tentokrát v pohodlí domova, bez výraznějších strašidelných efektů a aktivit - i když ono 5 nezletilých účastníků s nožem v ruce - to už je samo o sobě dost děsivé.



Výsledek jsem nestihla vyfotit. Ale povedly se všechny.
Za odměnu dostali účastníci useknuté prstíky (tentokát ne vlastní).
Chuťově letos trošku pokulhávaly, ale i tak se po nich zaprášilo.


Tak to je pro dnešek z našich luhů a hájů vše. 

Přejeme krásný Halloween. 


pondělí 23. října 2017

KRITIKA

Blog píšu pro radost. 
Proto sem nedávám příliš kontroverzní témata. 
Aby se to nezvrhlo. 
Aby na mě někdo nezačal útočit a nedošlo tu k konfliktu. 
Od malička totiž nesnáším konfliktní situace. 
Neumím je řešit. 
Neumím se bránit, ani oponovat. 
Hádce se vyhýbám jako čert kříži a kritiku těžce snáším. 
V první fázi mě vyděsí a pak z ní vyvozuji závěry typu: měla jsem to udělat líp, nejsem dost dobrá, zase jsem to po..., jsem já to ale kus telecího.

Ale proč tohle píšu:
Jala jsem se opět doma přemísťovat nábytek. 
Zlehčuji, provzdušňuji a uvolňuji prostor.
V rámci toho jsem se potřebovala zbavit cívky, o jejíž výrobě jsem tu kdysi psala (teď však ten post nemůžu najít).

Pro představu, toto je ona.





Vložila jsem tedy milou špulku k prodeji na jeden server za 1000,- Kč. Vzhledem k tomu, že jen lano na omotání prostředku cívky stálo 600,- Kč, nepřišla mi cena nikterak přemrštěná.
Vzápětí však začaly vyskakovat komentáře typu:
"1000,- Kč za toto?" 
"To mít v obyváku, připadnu si jako na stavbě." 
"Dnes už může být umělec každý" (k tomuto komentáři bych jen podotkla, že jsem nikde nepsala, že jsem nebo nejsem umělec, prostě jsem jen prodávala cívku) 

Tak teď nevím. Chápu rozdílnost vkusu v rámci populace. 
Dokážu pochopit i to, že někomu může připadat jako kýč (zvláště při oblibě norských interiérů, které jsou v ČR prezentovány jako černobílé). 
Rozumím i tomu, že spousta lidí (včetně mého muže) v tom vidí jen natřenou cívku na elektrikářské kabely.

Ale proč mají lidi potřebu se vyjadřovat i k věcem, které je neoslovují, nelíbí se jim nebo se jich vůbec netýkají? 
Je to všeobecný trend nebo na netu existují "čističi", kteří mají za úkol kontrolovat, estetiku vkládaných předmětů na internet a v případě vložení, dle jejich názoru, nevkusného kousku, příspěvku či komentáře mají za úkol viníka atakovat? 
Sleduju tuto tendenci už dlouho na různých blozích. Některé byly dokonce díky aktivitám těchto "čističů" ukončeny, uzavřeny a předpokládám, že pisatelky dodnes chodí kanálem, sypou si popel na hlavu či studují příručku s názvem Harakiri v praxi. 
Ano, tak kruté mi někdy komentáře připadají (a to nebyly mířeny mým směrem).

A tak přemýšlím. 
Byl můj inzerát tolik popudlivý? Zašla jsem příliš daleko tím, že jsem si dovolila prodat vlatní výtvor? Je to opravdu taková hrůza, že jsem nelibě "vzrušila" část populace? Co si to vůbec dovoluju? 

Nebo jsou lidé prostě zlí? 
Musí se do ostatních navážet a ubližovat? 
Nevím. Třeba jsem jen vztahovačná, mentálně nedospělá a bůhví co ještě.

Každopádně pro mě je přirozenější držet jazyk za zuby než plivat oheň a síru.

HOWG




 

neděle 22. října 2017

PODZIM


Je tu v plné parádě. Na rozdíl od těch předchozích mě nenaplňuje radostí ani úžasem. Jsem zmrzlá, smutná a cítím se osamnělá.
Zkouším aplikovat různé podpůrné metody jako Curcuma latté,  milované Toffifee (padly dvě krabice) a ani tvrdší kalibr jako karibský rum zatím nezabrali.
Snad se to zlomí a já si ho začnu užívat, jako každý rok.
Tak aspoň trošku podzimní fotodokumentace:

Podzimní Dyje

Byly jsme s Miu na houbách. Těch červených jsme našly spousty.
 Podzimní Buchlovice:





A podzimní předmaringotka:


pátek 13. října 2017

SOVY

V nové práci už jsem přes půl roku. Už jsem pustila kořeny. Miluju to tu. Vyhovují mi kolegové, rodinné prostředí a naplňuje mě pracovní náplň :-). Jako bonus to mám 5 minut od domu. 
Vlastně se mi splnil sen. Vždycky jsem chtěla kreslit, ale moji konzervativní rodiče neviděli dráhu výtvarníka jako dobrý životní směr. 
Trvalo dlouho, než jsem se vrátila na cestu, kterou jsem chtěla jít už jako dítě, ale jsem tu a kreslení a kreativní činnost mě živí.  

Ale jsem šťastná. 
A tak to má být.
(Jen doufám, že jsem to tímto nezakřikla.) 
Za půl roku jsem pro firmu dělala tyto kampaně: 

Gumové medvídky ke dni dětí:


 Káva pro doktory ke dni lékařů:


A následně vznikl nový maskot pro spánkové laboratoře: 

Sova (které kolegové říkají Ota, protože je   zhmotněnná z plsti a chlupů našeho Oty), která reprezentovala firmu na Mezinárodním spánkovém kongresu: 


A tady jako jako poster do ordinací:


Pracuji taky na méně líbivých věcech, jako jsou odborné letáky (tedy jen po grafické stránce, odbornost nechávám na lékařích), ale i to mě baví. 
Jsem prostě z nové práce nadšená.  
Ale pořád se učím. 
Třeba v grafických programech, kde vznikla pro změnu zase soví varianta, kreslená kompletně v PC:


Tak jak se Vám soví mánie líbí?

úterý 3. října 2017

MAROKO

Venku je sychravo a nevlídno a mokro a mě je zima a smutno a... no prostě nic moc.
A to je na čase vytáhnout fotky z dovolené a znovu se kochat sluncem a teplem, které z nich dýchá.

Letos jsme jeli na trošku větší dovolenou, protože předchozí roky jsme to trošku flákali. Volba padla na Maroko a stálo to za to. 
Po předchozích zkušenostech s Tunisem, Tureckem a Egyptem jsem neměla příliš vysoká očekávání (vadí mi všude přítomná špína, nepořádek a chování mužské části obyvatelstva vůči opačnému pohlaví), ale Maroko nadchlo. 

Příjemní lidé, krásná krajina,  čisté moře a ty barvy... 
Posuďte sami.
(fotek mám asi milión, takže pár koláží, abych to tu nezahltila).

Takže jedna pestrobarevná várka:


Azurová:

Do zelena:

Písková (všimněte si "létajících koz" na stromě - místní kuriozita)


Oranžovo-modrá variace:


Mimo plné SD karty zážitků z celodenního výletu na velbloudech, návštěvy krokodýlí farmy, putování po Medině v Marrákéši jsem si dovezla nádhernou tepanou lampičku, spoustu šatů (které musí ve skříni počkat, až se zase oteplí), konvičku na typický mátový čaj a taky předsevzetí, že do Maroka se určitě vrátím.