ABYSTE NEŘEKLI,...

... že jsem sem nedala žádné vánoční fotky, tak tady jsou.

Bylo nám dobře, odpočinuly jsme si a pořád ještě odpočíváme, užíváme a lenošíme. 

Probíhají návštěvy u nás a my u nich. 

Už jsem to tak potřebovala. 

Díky Ježíšku za to volno.

PS: Tohle je stý příspěvek. Takže příště by to chtělo malou oslavu. Že by třeba GIVEAWAY? ;-)

VÁNOCE

Flákám to, vím. 

Může za to první adventní týden, který jsem strávila v Rakousku na Obi a kterým jsem nabrala patřičný skluz, který se mi už nepodařil dohnat (a navíc jsem se ani moc nesnažila...)

Může za to taky neustávající mlha, která mi bere světlo potřebné k focení.

A hlavně za to může skutečnost, že jsem převtělený

 medvěd a ty v zimě nejraději spí.

Nicméně ani tak nám Vánoce neutekly. 

A poučení pro příští rok:

- u objednaného cukroví stačí vyzvednout krabici plnou 12 druhů - je hezčí, lepší, nepřipálené a je ho tak akorát, takže kachny naší kamarádky v květnu sice ostrouhají, ale my nebudeme tlustí a já se neuženu k smrti

- díky dárkům objednaným přes internet jsem letos neviděla ani jedno obchodní centrum. Skvělé. 

Příští rok samozřejmě dárky začnu vybírat mnohem dřív, schovám je tak, abych je byla schopna najít do Velikonoc a začnu balit s předstihem a pokud možno do balicího papíru (letošní ubrousky, samolepicí folie a krepák sice nezakoupený balicí papír nahradily, ale nebylo to úplně ono ;-)).

- chlebíčky, narychlo zakoupené 23. 12. v lahůdce, ušetří hodinu v obchodě a 2 hodiny u kuchyňské linky a jsou neocenitelnou pomůckou při čekání na štědrovečerního kapra. Zařazuju spolu s bodem č. 1 na seznam pro příští rok.

 - při vyzvednutí betlémského světýlka není nejlepší nápad objíždět s ním, stojícím na podlážce auta,  půl republiky, protože hrozí zhasnutí. 

Taky že zhaslo. 

Ale naši přátelé ho dostali všichni. Ufff.

 A my s ním máme aspoň fotku.

- ohavné zelené střapaté řetězy zakoupené za 25,- Kč u vietnamců na výslovné přání mé dcery sice nevyhrají vánoční dekoraci roku, ale ověšené nejmilejšími vánočními baňkami se jejich kýčovitost vyvažují na únosnou míru. 

- ne příliš uklizený byt vypadá mnohem lépe osvětlený pouze světýlky a svíčkami. Ještě že se tak brzo stmívá.

- nový přírustek do rodiny (tentokrát ne chlupatý) mění všechna negativa v plus. 

Náš malý Lukášek (můj synoveček a Miin bratránek).

Takže - krásné Vánoce všem.

BABIČKA

Měla jsem skvělou babičku. 

Byla zcestovalá, žila 5 let v Indonesii, znala 3 jazyky a uměla psát čínsky.

Lakovala si nehty na rudo, na stěně v obyváku jí visela kůže ze zebry a co jsem ji znala, toužila vidět přehradu 3 soutěsky. Milovala za války německého vojáka Horsta, po válce Eda McBaina  a skupinu Queen.

Vyšívala a krásně kreslila. 

Zbyla mi po ní její urputná povaha, vyřezávaný stolek a krabice s poklady, které jen tak někdo neocení. Ale já ano. Díky babi.

DÁRKY

Jestli jste na tom letos s dárky jako já, tzn. nemáte žádné (a stejně tak jako dárky Vám chybí inspirace), třeba by se Vám hodilo něco od Kavanza. Tento týden ještě dodělávám resty, ten příští letos naposledy zapnu pec.

Ale kdo s dárky pomůže mě, to teda fakt nevím...

 Více na http://www.fler.cz/kavanzo

ANDÍLCI

Po mém návratu z Rakouska se snažím všechno dohnat a tak užíváme adventu plnými doušky.

Dodělala jsem vánoční výzdobu (nebo aspoň část)...,

 stihly jsme s Miu a ostatními andílky rozsvítit v Lysovicích vánoční stromek...

zkontrolovaly jsme brněnské vánoční trhy.

Večer jsme čekaly na Mikuláše. Přišel a donesl adventní kalendář. 

To bylo radosti.

No a čert, ten přišel taky. Zrzavý a chlupatý. Čekal na nás ve zverimexu a nešlo mu odolat. Prázdná klec na terase nám pořád připomínala Bambuli a tak bylo třeba ji zase zaplnit. 

Naše rodinka se zase rozrostla. 

Morče se jmenuje se Čertík, ale zřejmě to bude samička... 

KDYŽ NEVÍTE CO BY...

...tak v obi rozhodně nehledejte. Hlavně ne v tom, které je v rakouském městečku Horn. Navigační a info systém jsem totiž lepila já – takže je poměrně velká pravděpodobnost, že Vám:

a) spadne nějaká cedulka na hlavu

b) zavede vás někam, kde jste rozhodně nechtěli být

c) zcela vás zmate.

Ale snažím se, to zase jo.

Jsem tu už druhý týden. Jako tlumočník a organizátor němčinou nepoznamenaných montérů.  

Tato služební cesta mě velmi obohatila:

-          naučila jsem se jezdit s nůžkovou plošinou, přivrtávat šroubky jednou rukou, řezat bannery a  lepit grafiku a následně ji strhávat a znovu lepit… Wunderschoen.

-          vím, jak se řekne nůžková plošina německy, rozlišuji druhy sádrokartonu, vím co je to rozbrušovačka a že die Kette  je řetízek, nikoli konvička, jak jsem si celou dobu myslela (ale zkuste zavěsit informační cedulku na konvičku…)

-           ochutnala všechny druhy kávy z místního automatu, pěkně popořádku, káva je tu totiž zdarma.  Bohužel, včera mi polský kolega montující regály oznámil svým tvrdým přízvukem, že „mašinka kaput“ kávu prý nedá ani čokoládu…  schade. Nezbývá než přebíhat tříproudovou dálnici k nejbližšímu McDonaldu…

-          Už vím, že 11 hodinová pracovní doba vás umrtví natolik, že večer nemáte chuť vytáhnout paty z postele , ačkoli jste v romantickém městečku alá zmenšený Salcburk, nemusíte poklízet binec v bytě a vařit na druhý den a kavárna naproti hotelu vypadá tak lákavě…

Taky jsem zjistila, že ani každodenní dojíždění do OBI z našeho 11 km vzdáleného hotelu mi nepomůže k tomu, abych znovu a znovu bloudila a tápala, že už třetí večer po sobě nejsem schopná znovu najít tu báječnou pizzerii, kde jsme byli s klukama první noc na večeři a že ani příjemný ženský hlas mé navigace mě nepřesvědčí, že mám opravdu za 300 metrů zabočit.

Jsem prostě navigační poleno.

HOWG.

ADVENTNÍ KALENDÁŘ

Náš advent začíná Mikulášem. 

To je chvíle, kdy mě zachvátí panika, že nemám dárky, napečeno, nazdobeno, uklizeno. 

Co je v listopadu, to pro mě neplatí, ať si rozsvěcují stromeček kde chtějí. 

Navíc jsem letos byla odvelena na 14 dní služebně do Rakouska, takže doma pořád vládne podzim.

Po osamělých nocích na hotelu jsem ale zvládla připravit adventní kartičky s úkoly, které každý rok strkám Mie do adventního kalendáře a ona si je před odchodem do školky vyplňuje.

Jsou pro děti ve věku mojí lumpice, ty větší si je můžou aspoň vybarvit.

Nevím, jestli půjdou vytisknout přímo z blogu, pokud ne a přesto byste je chtěli, pište do komentářu, ráda je pošlu. 

PS: někdo by mi měl vysvětlit, proč hodinu cesty za hranice ČR mají ve vesnických obchodech naprosto jiné, úžasné čokolády, výborné pečivo, čerstvé voňavé jahody a další tunu věcí, které u nás neseženu ani ve městě...

LONDÝN

Hlásím návrat. Ačkoli to byly jen 3 dny, užily jsme si je parádně:

- hodně památek

- zajímavá zákoutíčka a průhledy

- vrcholící londýnské vánoční přípravy

- dobroty z místních lokálů, kavárniček a stánků

- nakupování na bleších trzích

- netradiční dopravní prostředky

- a setkání se starými přáteli i s domorodci

Londýn mě nepřestane nikdy překvapovat. Při každé návštěvě objevím něco nového a něco mě překvapí. Příjemně. 

Vždy milí a ochotní lidé, stabilní počasí a kavárna na každém rohu. 

Tady bych mohla žít...

UŽ ZÍTRA...

...letíme. Miluju to tam. Doufám, že Mia bude taky. 

Jediný problém je, že se mi nechce balit. 

Zatím jsem nenašla ani kufr... 

Místo balení raději dělám všechno možné. Prohlížím staré fotky (viz výše z Londýna, rok 2014), uklízím, trénuju pečení na Vánoce, doháním resty a vymýšlím blbosti (to by mi šlo). 

A tak jsme  se zúčastnili průvodu sv. Martina s bílým koněm a potom i s lampionky.  

Sice to byl Martin bez sněhu (což u Mii vyvolalo zklamání), ale já si to vysvětluju tak, že to je proto, aby nám nebyla v Londýně zima. :-)

No a v práci jsme slavili taky - přesně v 11.11 jsme otevřeli láhev Svatomartinského vína (ale před šéfem psssst).

Dobře bylo. Týden rychle utekl.

 

 Takže jestli přece jen sbalím a odletíme, v úterý nashledanou. 

Třeba nezapomenu foťák...

STŘÍHÁME METR

Tedy přesněji  - Mia odlepuje kousky lepicí pásky.

Pěkně každý den jednu. Tam jak je L letím s Miu do Londýna (pokud se nemůžete dopočítat, je to pátek). 

Těším se, jak si to užijeme. Muzeum plné dinosaurů a vesmírná expozice.

Do Londýna létám každý rok, s Miu ještě nikdy. 

Jsem zvědavá, jak to zvládneme (přítomnost potomka značně eliminuje možnost nočního vyžití, které bylo v předchozích návštěvách tohoto velkomněsta významnou částí každého dne a taky nákupy budu muset urychlit/zkrátit/ošidit...). 

Přesto věřím, že si to užijeme.

Abych Miu trošku navnadila, vytvořily jsme spolu maketu Big Bena. Z olepených krabiček od čaje. 

Přibyl do naší sbírky architektonických skvostů a teď stojí vedle chrámu Vasila Blaženého, který jsme dělaly před půl rokem.

 Po návratu z Londýna se chystáme na čínskou zeď (protože ta je přece jako jediná stavba vidět z vesmíru ;-)).

Skvělé lapače prachu... 

HŘBITOVNÍ

Jezdím kolem něj každé ráno do práce. Frčím si z kopečka hezky na neutrál, pak mírná zatáčka doleva, přednost zprava a je tu - židovský hřbitov. Nejhezčí úsek cesty. 

Většinou osvětlený nízko položeným sluníčkem, které ještě nestihlo vystoupat na oblohu.

Dnes jsem si kvůli němu vzala do práce foťák a přinutila se zastavit.

Lehce morbidní sklony mám odmalička a hřbitovy mě přitahovali už jako dítě. 

Kdopak tu asi odpočívá? Jaký měl život a proč žil tak krátce? Měl děti? Nebo byl sám? Kde leží jeho blízcí? Kdo po něm zůstal?

Nejraději mám právě židovské hřbitovy. Neznám místa s tajemnější atmosférou. Staré náhrobní kameny popsané "jidiš" nebo německy znějícími jmény rodin, které už v okolí nikdo nezná.  Monumentální hrobky i malé skrčené náhrobky židovských dětí na boku hřbitova. Oblázky položené na kamenných deskách místo květin, všudesepnoucí břečťan, staré pokroucené stromy a ještě starší správce hřbitova s jarmulkou na hlavě.

To je ta pravá atmosféra pro mou imaginaci. No uznejte sami:

židovský hřbitov v Mikulově,

  

v Krakově,

 

a malý hřbitůvek kousek od Vidovic.

Budu se však s mojí hřbitovní vášní začít trošku krotit.

Nedávno mi Mia donesla obrázek - prý mi namalovala přáníčko.

Říkám: "Miu, hezký a co to přesně je?"

"Mami, tou jsou přece hrobyyyyy." ;-)

MŮJ ŽIVOT S BROUKEM

Řídím ráda a s vášní. Tedy hlavně v létě.  

Jezdím zásadně po okresních komunikacích -  jsem ohleduplný řidič a nemíním  jízdou po dálnici znervózňovat majitele o 50 let mladších aut. Rychlostní rekord totiž s broukem asi neprolomím. 

Zato miluju výlety se staženými okýnky (díky nižší rychlosti si tento luxus můžu dovolit),  pobrukování motoru a občasné mávání okolojdoucích milovníků veteránů (někdy to nejsou milovníci, jen se mě snaží upozornit, že na střeše vezu např. zapomenutý šanon, případně, že na zadním nárazníků stále trůní piknikový koš…).  

Letos někteří i troubili. Ukázalo se, že opět nejde o nadšence VW Beetle, ale prostě mi cca půl roku neblikaly blinkry,  takže jsem odbočovala, nic netušíc, neblikajíc…

Se snižujícími se teplotami  se snižuje i moje vášeň pro jízdu. Broukovi taktéž.  

Při startování podivně chroptí a rozjíždí se trhavými pohyby.  

Ve chvíli, kdy broukovi zamrznou okýnka úplně, je i má touha kamkoli jet,  na nule.  

Malý stěrač předního okna nezvládá funkci ledoborce a tak musím kreditní kartou vytvořit na předním skle průhled, který má tendenci se za jízdy opět  zmenšit. 

Jestli jsem majitelkou i zadního stěrače, to si momentálně nedokážu vybavit.  

Ostřikovač nepomůže, většinou je taktéž zamrzlý.  

Navíc se brouk  příliš nezajímá o tepelný komfort  pasažérů v jeho útrobách, při cestě do práce začíná topit ve chvíli kdy vjíždím do brány svého zaměstnání, takže je třeba vzít na cestu si jaegrovo spodní prádlo a do termosky horký čaj – bohužel bez rumu.

Termosku doporučuji, značně usnadňuje rozmrazování skel. Nejlepší je ji při okamžitě při dosednutí na ledové kožené sedadlo  rozšroubovat, trošku upít  a lepicí páskou ji přichytit pod přední okno . Jen musíte dát pozor na vyrovnání teplotních rozdílů – jak auto uvnitř zapáříte (myslím tím větší únik páry z termosky), viditelnost ven se opět snižuje na nulu….

Deka navíc se taky hodí (používám piknikovou, která má v autě trvalé místo). 

Stačí jedna, spolujezdec se zahřeje při roztlačování těžce se  rozjíždějícího veterána.

Broučí specialitou je topící mřížka pod předním sklem, která, jak jsem psala výše, příliš netopí, zato, pokud napadne sníh, vystřeluje při jízdě sněhové vločky (na podzim kousky spadaného listí) do očí řidiče a spolujezdce (vzít si na cestu lyžařské brýle je více než vhodné).  Z tohoto důvodu je nutné před vyjetím zbavit kapotu sněhu. 


Letos o tato dobrodružství na cestách zřejmě přijdu.  

Brouk potřebuje přelakovat kapotu a tak na jeho místo přes zimu nastoupí mladší kolegyně liška – VW FOX. Snad tu zimu s liškou nějak odjezdíme a na jaře nás zase potkáte v plné polní na trati. 

HALLOWEEN

Halloween proběhl ke spokojenosti všech.

Stezku odvahy absolvovalo 10 dětí - všechny přežily. 

Fotky jsou pouze z posledního stanoviště, kterému jsem vládla já ;-).

Skóre:

- 1 vyděšený, okolojdoucí, nic netušící soused 

- 6 vyčerpaných dospělých

- 10 nadšených dětí

- 38 snězených vanilkových prstů

Příští rok pro velký úspěch opakujeme...

A dovětek pro odpůrce tohoto amerického svátku:

- svátek není americký, byl do Ameriky dovezen z Anglie(nebo Irska?)

- vydlabaná dýně vám prozáří den, když se tak brzo stmívá

- oranžová a černá jsou báječná kombinace

- natrénujete si pečení cukroví nanečisto

- děti milují strašidla a duchařské příběhy

- každá příležitost slavit a potkat se s přáteli se musí náležitě využít ;-)

 

LEDNICE

V sobou jsme se vydaly do Lednice. 

Je to jedno z mých nejoblíbenějších míst. Počasí nám přálo. Myslím, že fotky není třeba komentovat. 

 Příroda to s barvami prostě umí...

I Mie se výprava líbila. 

Staré stromy poskytují spoustu skrýší, barevné listí z exotických stromů, které Lichtenštejnové nechali dovézt z celého světa, zase láká ke sbírání.

 Krásný podzim plný slunce. 

Co víc si přát (snad jen trošku delší víkend...)