pátek 29. května 2015

TRYSKEM

Tak teď všechno stíháme - tryskem. 
Nebo spíš nestíháme. Spoustu toho zanedbáváme. 
Ani ne tak my - vlastně jen já. 
Ale na vyjížďku jsme si čas udělaly. 
Včera, poté, co jsem překročila rychlost na 90% trasy, jsme po práci s Miu vyrazily do Lysovic. 
Provětrat koním i nám faldíky. 
Bylo nádherně. 
Žluté tlumené světlo na zelených lánech. 

Cválala jsem skoro po půl roce a báječně si to užila. 
Šiml, za normálních okolností specialista na drobné naschvály (které mě mnohdy katapultují ze sedla) byl naprosto vzorný. 
Vypadalo to, že si taky užívá - tu rychlost, měkkou ale nerozmočenou půdu a vítr v hřívě. A taky skutečnost, že už v sedle nebimbám jako pytel brambor.





(Fotky mého bílého oblíbence jsou z mého archivu, na vyjížďku při plánovaných vyšších rychlostech mám obavu vzít  s sebou foťák)

Mia má taky oblíbence. Dvounohého. Jmenuje se Tomášek. 
Je mladší, takže lehce ovladatelný. 
Mia je pro něj bůh. 
Jsem zvědavá, jak dlouho ho bude bavit nechat se manipulovat :-). Zatím ale dobrý.




čtvrtek 28. května 2015

PLAKÁT

Je třeba zvýšit pracovní výkon. 
Ten můj. 
A taky udělat něco pro reklamu. 
Aby mi lépe šel business. 
Ale času je málo a taky (nebudu vám nic nalhávat) - jsem lemra líná. Když přijdu odpoledne z práce, moc už se mi do ničeho nechce.

Tak jsem si aspoň udělala reklamní plakát. 
Trvalo to dlouho, mohlo to být lepší, ale... aspoň něco :-). 

neděle 24. května 2015

PATCHWORKOVÁ DEKA

Víkend nebyl z nejvydařenějších. 
Miu skolilo páteční očkování natolik, že neděli s horečkou prozvracela. 

V sobotu (kdy jsem se ji ještě snažila přesvědčit, že jí nic není), jsme zvládly návštěvu zahradnictví (opět) a v neděli, kdy pršelo a já jsem připustila, že jí asi opravdu není dobře (ano, jsem krkavčí matka), jsme se spolu daly do šití deky (opět). 
Mia asistovala z polohy ležmo, třídila čtverečky a vybírala barvy.



Tu první jsem šila cca před rokem Miušce na přání a používáme ji obě, rády a často. 
Jezdí s námi na pikniky, stavíme z ní stan, zahřívá nás v obyváku a zatím nejeví známky opotřebení. 

Je holčičí a vypadá takto: 




Druhá deka je určená do budoucího domečku na pozemku a je mnohem víc "patch" než ta první. 
V praxi to znamená, že je opravdu ze zbytků a všemožných kousků, sešitá záměrně z různě velkých dílků a odstřižků. 
Symetrii nehledejte - Mia - kontrolorka speciálně dohlíží, aby omylem nedošlo k nějaké nezamýšlené dokonalosti. 

O co méńě je deka "košer" pro profesionální patchworkářky, o to víc obsahuje  příběhů, vztahujících se k jednotlivým látkovým dílkům. 

Už při jejím sestavování Mia vykřikovala - "Jeee, tahle je z šatů, co jsi mi šila a z téhle mám polštářek"...


A to jí máme teprve půlku. Tak snad ji do těch 4 týdnů, než nám dovezou maringotu, stihnu došít, aby jsme se měly za dlouhých letních večerů u ohně (bez elektřiny)  do čeho chumlat.




úterý 19. května 2015

KAKTUSY

... nějak mě teď berou...

(návrh obrázku pro maminku mojí kamarádky)

(květináčky na kaktusy od maminky mojí kamarádky :-).


pondělí 18. května 2015

LÉTAJÍCÍ PALAČINKY

Mám na ně úžasný recept. 
Na ty tenké, francouzské, co se dělají bez oleje. 
To že létají jsem zjistila minulý týden. 
Vždycky jsem to chtěla zkusit a vždycky jsem se bála (neptejte se mě čeho, ale bála).

Mia měla špatnou náladu a v ledničce trůnilo jen mléko a vajíčka. A tak jsem to zkusila. 

Takže, mírně rozkročit, pánvičkou, jejíž držadlo svíráme oběma rukama, mírně "potřepnout" tak, aby palačinka mohla vzlétnout, stihla udělat salto a rychle ji zase připravit na dosednutí (nejlépe zpět na pánvičku ;-). 

Lehké, efektní, špatnou náladu zahánějící. 


Kéž bych našla odvahu k více věcem, a ty se následně ukázaly tak snadné, jako přimět palačinky k letu...

neděle 17. května 2015

ZARŮSTÁME

Miluju zarostlé zahrady. Zahrady - skorodžungle. 
Když jsem si před dvěma roky koupila pozemek, zaujal mě právě vzrostlou zelení, obrovskými akáty (které miluju stejně jako zarostlé zahrady :-)) a skutečností, že tam nikdo 30 let nevstoupil. 

 
Možná jen sem tam nějaká víla... 

 

A tak mám svých soukromých 700 m2 potenciálního štěstí.
No a od té doby jen seču, pleju a občas kleju. 
Taky někdy něco zasadím a za 14 dní to ve vzrostlé trávě usilovně hledám.

Někdy hledáme i sebe navzájem...



... a tak trošku osídlujeme, ale jen s citem, abychom nevyděsili místní obyvatele. 

Jako třeba pana Myšáka...



nebo broučího krále Zlatohlávka.


Občas se nám ztratí i trpaslíci.


 Ale naštěstí se zatím všichni vždycky našli...



Letos by tu měl vyrůst domeček. Nemůžeme se s Miu dočkat. Plánujeme a vymýšlíme. Tak snad už brzy....

 
Tak dobrou nocjsme dnes obě utahané jako Ota...



středa 13. května 2015

SOUSEDKY

Náhoda tomu chtěla a u nás v domě se v jednom roce 5 let nazpět narodily 4 holčičky. 
A jejich maminky jsou kamarádky. Takže i holčičky jsou kamarádky. 
Ano, pochopili jste správně... no a protože je občas potřeba užít si dámskou jízdu, jezdíme na prodloužené víkendy.
 Holčičkám se vymyslí celovíkendová "bojovka" a maminky, ty mají bojovku večer :-). 
Z víkendu se vrátíme vždycky plné elánu a žijeme tím další půlrok. Loni to probíhalo takto:



                             a takto: 

 

Letos se jede do Šaštína a ačkoli je to až v červnu, už se nemůžu dočkat. Navíc bojovka vyžaduje přípravu. 

A tak chystám holkám vílí poklad.
Chtěla jsem něco děsivějšího a mnohem temnějšího než je tenkonohá prsatá a pro mě kýčovitá Zvonilka, ale bohužel Disney má zřejmě lepší fígle na to, jak upoutat pozornost dětí a prý to prostě musí být víly - (říkaly holky).
Tak budou víly. Ale alespoň v mém pojetí - žádný copyright. 
Snad to omladinu nadchne.

Takže tady je tajemný vílí dopis s prosbou o záchranu. Nesnažte se ho přečíst, je to blábol, našim holkám je to totiž jedno, ještě nejsou školou povinné ;-).
 

                      
                     Takže za měsíc výletu zdar

neděle 10. května 2015

TERASA

Jakmile se oteplí, otevíráme v obyváku francouzská okna a stěhujeme se na terasu. 
Terasa se nachází v 6. patře a velikostí přesně kopíruje náš obyvák, tzn. je docela velká (přesně tedy 7 x 3,5 m). 

Za tu dobu, co tu bydlím, jsem na ni už natahala několik tun hlíny a rostlinstva tolik, že bych mohla vysázet menší lesík. Žijí na ní mravenci, kosí párek, má tu letní byt naše morče, v období letních vedet sem nacpeme i bazén a na zimu tu provozujeme hmyzí hotel a ptačí restauraci. 

Každý rok s napětím očekávám, kdy se terasa proboří a zavalí sousedku pod námi (tu, která terorizuje našeho psa). Zatím drží.

Letos dospěla do fáze, po které jsem prahla po mnoho let (slovy osm). 

Fáze Boubín. 

Přežily jen nejsilnější druhy rostlin, které se zde zabydleli, utěšeně bují a rozrůstají se. Já jim v tom nebráním. Upravené truhlíky sladěné dle barvy a typu květeny - to není nic pro mě. Jen takto si můžu vychutnat nepřeberné množství neustále překvapujících zákoutíček, ze kterých vyrážejí v průběhu léta nové a nové výhonky, o kterých už ani nevím, že jsem kdy sázela (nejspíš vysemenily sami). Občas některé rostliny umravním mírným sestřihem, ale nic razantního ode mě nečekejte.

A tak to u nás vypadá takhle:

Staré a nové věci obrostlé zelení, mezi tím keramika, kterou se snažím prodat a nemám ji zatím kam dát, kamínky z dovolené, šnečci, které sbírá na cestách Mia a spoustu dalších nepostradatelných důležitostí, jako třeba 10 let starý olivovník, který (jako zřejmě jediný ze všech zelených obyvatel terasy) s láskou opečovávám a na zimu stěhuju domů do tepla.



Občas se nám tu i něco urodí, letos to například začalo fíky... Vůbec netuším, co s nimi budeme dělat. Fíkovník se asi řídí pravidlem čím blbější sedlák, tím větší fíky, jinak si jejich gigantickou velikost nedokážu vysvětlit. 
Zřejmě si na tu sklizeň budu muset pořídit přepravku. 
Pokud někdo máte zájem o čerstvé fíky, pište, zralé budou...nevím kdy, protože to nepoznám.


Ale kafe, obědy, grilovačka, párty, mejdany s přáteli, stanování... no prostě nejlíp je nám tady.

(foto archiv 4 roky zpět :-)

 (foto archiv 2 dny zpět)




sobota 9. května 2015

JEDNÍM ZADKEM NA DVOU MÍSTECH

Jako expert na komplikace se mi podařilo na pátek si domluvit dvě akce. 
Ani jednu jsem nechtěla rušit, takže nakonec jedna dopo- a druhá odpoledne.

Dopolední zahrnovala průvodcování mojí kamarádky po Mikulově. Nikdy tam pořádně nebyla. 
Mikulov miluju. Zajímá mě jeho historie spojená s židovskou kulturou, historie Ditrichstejnů (majitelů místního zámku a stavitelů většiny památek) a navíc tam mám pár dobrých přátel.

Takže výlet byl ve znamení příjemných setkání, tajných zákoutí (obvyklým turistickým trasám se snažím vyhnout) a návštěvy obřího sklepa vinařství Rauš, které patří mojí kamarádce Mili a jejímu příteli. 
Domů jsme dovezly pár výborných vzorků (zrovna teď jeden ochutnávám).


Ušetřím Vás profláknutých fotek, ale pár detailů si neodpustím.


Bylo to příjemné. 
Žádný spěch, pohoda, krásné počasí, skvělá společnost.

Večer následovala akce číslo dvě - oslava narozenin. 
Spousta lidí, spousta dětí, spousta zvířat a haldy dobrého jídla.

Proběhla noční stezka odvahy, hledání zatoulaných zajíčků a zahájili jsme letní sáňkařskou sezonu. 

A zase nám bylo dobře...

 Někdy si říkám, že někomu musím ubírat jeho šťastné dny, protože přece není možné, abych jich já měla tolik :-). 

Uvidíme, co přinese poslední den volna...

úterý 5. května 2015

VOLBA VHODNÉHO KONÍČKA

Měla jsem seznam co nikdy, ale opravdu NIKDY, nebudu dělat svému dítěti. 
Nutit ho do volnočasových aktivit, které baví mě, byl jedním z bodů. 
Porušila jsem ho, když Mia měla necelé 3 roky. Tehdy jsme totiž začaly jezdit "na koníky".


Koně byli vždycky mojí láskou, i když nuceně skrytou (v dosahu nebyla žádná stáj a rodiče mé nadšení nesdíleli). Ač jsem nějakou dobu dojížděla na jízdárnu a kdykoli jsem potkala vhodnou čtyřnohou oběť, drápala jsem se do sedla, stále to nebylo ono.

Když mi kolegyně z práce řekla, že chodí s dcerkou jezdit, hned jsme se k nim přidaly. "Vztah ke zvířatům je třeba pěstovat odmala", omlouvala jsem si porušení svých vlastních rodičovských přikázání, "dítě se naučí disciplíně a zároveň jí tím zajistím sportovní vyžití..." (jsem totiž totální sportovní antitalent a mám obavy, abych nepřenesla negativní vztah k pohybovým aktivitám i na svého potomka).

Kolegyně s dcerkou časem odpadly, ale my už jsme u koní  zůstaly...

S majitelkou stájí a její rodinou jsme téměř srostly. 
Slavíme spolu narozeniny, Vánoce, trávíme prázdniny. 
Kdykoli můžeme, vyrážíme ke koníkům. 
Mia koně nemá jako zálibu, bere je jako samozřejmou součást našeho života (něco jako morče, jen trošku větší). Raději než ježdění je vodí (manipulace s kýmkoli je vůbec její velké hobby a když je dotyčný větší než ona, získává to nádech dobrodružství).
Jestli budou koně Miiným koníčkem, to nevím, každopádně jsme tam obě šťastné. A o tom to asi je... 



neděle 3. května 2015

NA CHALUPĚ

Prodloužený víkend a konečně teplo. 
Letos poprvé na chalupě přes noc. 
Zahrada připomíná džungli, podnikla jsem chabý pokus u osazení jednoho záhonku již vzrostlým hráškem, ale podezírám matku přírodu, že ho nechá opět uschnout (jako loni). Stejně tak salát. 
Zasetí ředkviček jsem vzdala rovnou... Chce to pravidelnou zálivku a to zahrádce slíbit nemůžu. Jsou týdny, kdy se tam prostě nedostaneme...

Ale je nám tam dobře. 
Zvlášť když v džungli objevíme pažitku (je potřeba z ní prvně vytřídit trávu ;-)).

              (Vytáhly jsme z půdy prudce stylový umakartový stůl :-))



A to jaro - to je prostě nádhera... 
Škoda, že sem nejde vložit vůně.

  
Ovšem největší akcí víkendu byl bezpochyby náš první výlet zn. "Každá na svém kole". Mia už vychytala rozjíždění a brždění, tak jsme mohly vyrazit.

A že jí to jede - v životě jsem neviděla někoho tak rychle šlapat (proto ta rozmazaná fotka - nejde ji prostě v té úděsné rychlosti, jakou rozpohybovává své retrokolečko pořádně vyfotit ;-).

Skutečnost, že jsem si mohla z kola konečně odtranit dětské sedátko způsobila, že jsem ji dovolila sjet i největší Drnholecký kopec (velikosti krtčího drnu) aniž bych neustále syčela a hystericky vykřikovala, ať brzdí - přece neodradím nadšenou cyklistku...

 Ujely jsme sice asi jen 1500 m, ale obě jsme z toho byly naprosto vyčerpané (Mia fyzicky, já psychicky).

A kdyby jste se pozastavovali nad helmou frajersky postrčenou do týla, tak to je zřejmě vlivem protivětru.


No a nakonec jsem byla vyskládat pec. Vždycky překvapení největší... 
Teď se toho moc nepovedlo a když se povedlo, tak mi to upadlo. Asi snaha vyšší moci mi dokázat, že na uživení to opravdu není.
Dva kaktusoví květináčci přežili. Snad si je někdo koupí.


sobota 2. května 2015

LÁSKY ČAS

Déšť na první máj nám nevadil. Doháněly se resty. Peklo se - v peci i v troubě. Užívaly jsme si.

"Mami, prosím Tě rozesteleš mi deštník?" 
Tak jsem rozestlala. A šlo se ven...