VÝSTAVA KVĚTIN, JÍDLA A RAINBOW RUN

Tak vypadala moje sobota. Stihla jsem tolik akcí, že mi to hlava nebere.

10.00 - 13.00 hod

Kroměříž - Floria

Akce, která mě příjemně překvapila, ba i nadchla. Krásné květinové aranže, výstava starých traktorů, domácího zvířectva, prolízačky pro děti, čisté záchody, dobrá živá hudba... a spousta rostlin, které jsem nutně potřebovala a nááááhodou byly na prodej. 

A tak nebylo těžké si na zpáteční cestě splést naše auto s pojízdným skleníkem.

Kdyby Vás udivovala nekvalita fotek, tak vězte, že kdo nemá pod čepicí, ten má v nohách a kdo nemá ani v nohách, ten pak nemá foťák a musí fotit mobilem (i když to z duše nesnáší).

Květinová expozice byla věnovaná hudbě. Jednotlivé žánry byly zajímavě ztvárněny a dalo se dokonce poznat o jaký styl či hudební skupinu šlo.

 

 

Takže Kroměříž za čtvrt roku znovu - při podzimní Florii. Třeba si už konečně koupím tu vysněnou slepici ;-). 

 13.00 - 17.00 FOOD FESTIVAL INDUSTRA

Zajímavé. Příjemné. Hezky načančané. Slintali nejen psi.

Příští rok bych chtěla něco prodávat i já - jen ještě nevím co. Mám rok na to abych to NĚCO vypilovala k dokonalosti...

17.00 - 18.00 RAINBOW RUN - Brno

Charitativní běh pro dětskou onkologii. Úžasné - jsem nadšená.

Jako totální lemra jsem to zvládla aniž bych upadla už před půlkou, zkolabovala za půlkou či zemřela v cíli. Má rychlost nebyla leopantí (leopant = v Miině slovníku leopard), nýbrž šnečí - ale nešlo o to vyhrát. Zúčastnila jsem se a doběhla. Šťastná. Duhová. Barvu peru z různých záhybů ještě dnes. 

Příští rok znovu. I s Miu. 

18.00 DRNHOLEC 

Protože tam jsme teď doma.

Poslední dobou jsem neskonale šťastná... Sama to nechápu.

 Asi mi někdo v noci udělal tajně lobotomii.

Jen to nezakřiknout.

 

KONEC PRÁZDNIN

Zatímco Mia si užívá poslední prázdninový týden u babičky, já jsem sama. 

Tolik času, tolik volna...

A tak klidně můžu: 

- sedět v oblíbené kavárně a donekonečna sledovat odhodlanou borůvku, snažící se vyplavat bublinkami bezové šťávy vzhůru,

 - po cestě domů zastavit a natrhat si slunečnice,

- vydávat spolu s ostatními vzrušené výkřiky na výstavě, kam jsem se dostala náhodou a kde autorka vystavila pouze jednu sochu a to ještě z polystyrenu. (A následně dumat, jak se tím vlastně může uživit).

- objevovat  "Jiný svět".

 

Ale týden na samotce už se chýlí ke konci. 

Už se na ni těším, ne že ne. 

Čeká tu na ni malé překvapení, do kterého si o víkendu sama natrhala levanduli. 

Je to moje malá kočička.

 

LEHKOU NOHOU...

... překonávám všechna úskalí nakupených restů za předchozí období (prázdniny, léto, půl rok, můj život... - doplň dle vlastního uvážení).

Každý den dorazím alespoň jeden rest.

A tak jsem za poslední týden:

-  přešila knoflíky na darovaném svetru (ty původní ho totiž degradovaly na důchodcovský pulovr) - čekací doba 3/4 roku.

- repasovala jsem židličku (foto z mobilu, který má tak zanesený objektiv, že se divím, že vůbec fotí) - čekací doba 7 let. 

Židlička původně měla být pro syna mojí kamarádky, který se ovšem do ní už nevleze...  No a co se barevnosti týká - mě na černobílé kombinace neužije, takže severský design hledejte na jiném blogu, tady frčí barvy :-).

- objednala jsem se ke kadeřnici, protože už vypadám jako Ezop (nebo Ezau? ;-)

- intenzivně makám na šitých obalech na pastelky, které měly být už dávno (je "dávno" termín?)

- a třeba zase vytáhnu i hlínu (jestli mi nasazené tempo vydrží - což nepřepokládám).

Hlavní je být v klidu. A to jsem... 

PS: A přihlásila jsem se na fotokurz. Ale o tom až příště.


PSPS: Dočetla jsem Muže jménem Ove - čekací doba dva dny. 
To by mi šlo... Vřele doporučuji.

MARINGOTKA

V pondělí přibylo další obydlí, kam si můžu dát kartáček na zuby.

Domov je to poněkud netradiční, dlouze a toužebně očekávaný a zcela odpovídající naturelu majitelky - pohyblivý, nenáročný, veliký tak akorát a tak trochu retro. 

Tento týden  týden se mi splnil sen a na pozemek konečně dovezli maringotku.

  

Čekání se vyplatilo, nadšení veliké, a tak o víkendu nešlo jinak než v ní - ještě nezařízené - přespat. 

Takže teď žijeme jako potulní cikáni - bez elektřiny, bez vody, bez hypotéky - o to šťastnější a volnější (tedy aspoň občas).

K večeři ohřejeme na ohni úlovek - (kvalitní špekoň z opravdové vesnické  masny na náměstí)...

A šupky do hajan (pěkně "na prasáka" - vodu máme jen  dešťovku na čištění zubů).

O co je spaní na karimatce tvrdší, o to je měkké ranní světlo, prosvítající korunami akátů, krásnější.

 

A i když se Mia moc netváří, i ona si to užívá.

No a protože kuchyňka ještě není součástí našeho rekreačního zařízení, na snídani hezky šupky dupky na hotel.

Takže pokud vás cesty zavanou na Jižní Moravu, víte kam se zastavit ;-)

NEJLEPŠÍ DÁREK

Olga je moje kamarádka už od střední školy. Zažily jsme toho spolu spoustu (a doufám, že ještě zažijeme) a i když už 14 let žije v Londýně, minimálně 3x do roka se navštěvujeme, ať už v Brně nebo v Anglii.

 

Pro Miu je Olga fenomén. 

Jako profesionální chůva to totiž s dětmi umí (já si ovšem myslím, že to má vrozené) a navíc skutečnost, že jezdí do práce dvoupatrovým autobusem, Miu nepřestává fascinovat. 

Stejně tak Mia zbožňuje Olžina přítel - Brada, kterému sice nerozumí, to ji ovšem neodrazuje od toho, aby s ním vedla rozsáhlé monology.

Olga vždycky ví, co malé holčičky nutně potřebují. 

Zatímco Brada vozí do ČR jen občas, dárek Mie doveze vždycky  a vždycky je to věc stejně fascinující, jako dvoupatrový autobus. 

Letos to bylo růžové razítko s Miiným jménem. 

Během 15 minut po obdržení růžového samonamáčecího zázraku Mia vytvořila 10.000 malinkých cedulek s nápisem Mia, všechny je vystříhla a od té doby je máme po celém bytě. 

Prý jsou pro Ježíška, aby neměl tolik práce. 

Mimo cedulek máme oraženo všechno, co jí přijde pod ruku. Asi abychom nezapoměli, s kým máme tu čest. 

Jak říká moje slovenská kamarádka Míša: Nevieš-li písať, urob pečiatku...

Každopádně Oli, díky - zase trefa do černého (tedy do růžového...)

VEDRA

Stížnosti na vedra u mě nehledejte. Mně vysoké teploty nechávají chladnou. Dle mého názoru voda v rybnících konečně dosáhla snesitelné teploty a skutečnost, že už 2 měsíce můžu nosit šaty na ramínka mi naprosto vyhovuje. Je léto a k tomu teplo patří. 

Ale ostatní se chladí kde to jde...

Ota v řece... 

 

koza se osvěžuje zbytky melounu ...

děti v sudu.

Jinak jsem pořád v trapu. Pračka v mezičase nestíhá prát, sušička sušit, v obyváku se kupí nevyklizené tašky (budu muset rozšířit batožinový arzenál).

Volný čas ovšem trávím se svou láskou...

VÝLET S PRŮVODCEM

 Mnichov jsem odprůvodcovala - poměrně úspěšně. Vrátila jsem se já a se mnou i 38 mých svěřenců.

Bylo to báječné. 

Nebudu vás nudit fotkami ani popisem památek (který jsem se dva dny šprtala nazpaměť, takže znám počet sedadel v Allianz aréně, délku lan, držících Olympijský stadion v km, letopočet dostavby Nové radnice a dalších milion nepotřebných informací, kterými jsem si ucpala hlavu a teď už si nezapamatuju nikdy nic) - ty si můžete přečíst v průvodce. 

Zajímavé byly detaily a drobné kuriozity, způsobené mou navigační demencí a charakteristickou zmatkovitostí - jako třeba hned v první půlhodině ztracená rodina Řehořků, která  se naštěstí našla ještě před začátkem fotbalového zápasu.

 Nakonec se vše v dobré obrátilo a: 

- našli jsme všechny vytyčené turistické cíle a dokonce některé navíc.

- z výtahu v BMW centru jsme zdárně vystoupily, poté, co jsem já a 16 mých turistů vyjeli 4x nahoru a dolů při pokusu trefit se do 3 patra (kam výtah vlastně vůbec nejel). 

- fotbal v Allianz aréně odehráli (neptejte se mě ovšem, kdo vyhrál - když už hráli první půl hodinu, stále jsem si myslela, že se rozcvičují a pak už jsem nezvládla dávat pozor...). Každopádně můj tým patřičně fandil a náležitě si to užil 

- všichni se tvářili spokojeně, nikdo nereptal, nestěžoval si a hlavně - dojeli jsme domů všichni a v pořádku - a o tom to je...

VOSY

Usadily se u nás vosy (v botníku - vosy totiž nemají nosy ;-)). 

Zatím jsme s nimi zadobře, a ony taky vypadají spokojeně a tak je studujeme. 

Hlavně jejich papírové hnízdo. Je to nádhera. Zázrak přírody.

Budu je muset přesvědčit, aby mi prozradily svou techniku, protože jsem zapoměla doma skicák a do papírnictví daleko... 

A tak s Miu kreslíme na borovicové destičky. 

A co kreslíme? 

Třeba vosy a jejich hnízdo....