SAMOROST NA ŠPILBERKU

Jako každý rok i letos jsme navštívily tradiční dětskou výstavu na Špilberku. 

Letos šlo o prezentaci tří ateliérů, kreslících dětské PC hry (jestli se tomu ovšem říká "ateliér") - jedna z nich se jmenuje Samorost, názvy dvou zbývajících mi neutkvěly. 

Za mě slabota, nevyužitý potenciál a ze všech 5 výstav, které jsme zatím v povánočním čase na Špilberku absolvovaly byla nejhorší. Nicméně grafika i motiv her super (a to jsem herní odpůrce). 

Tak jsme si alespoň rozšířily obzory a daly si v místní oblíbené kavárničce skvělou tomatovou polévku.

Přikládám pár fotek, aby jste taky byli v obraze.

STROMEK ODSTROJEN

Vánoce zrušeny, terasa opět volná. 

  A tak můžeme stavět iglů. Hurááá.

BRAMBORY

Čím blbější sedlák, tím větší brambory. 

Z toho vyplývá, že jsem prudce inteligentní. 

Naše největší brambory mají rozměr 3x4 cm a ani vizuálně nejsou příliš podařené. 

Ale vydržely až doteď a tak je s láskou připravuji svým drahým

 přesto, že pro svou velikost téměř nejsou vidět a oloupání jedné porce k  večeři mi zabere 3/4 hodiny.  

Jsou totiž bio a eko.

Jsou prostě naše (to při jejich konzumaci neopomínám zdůraznit). Přece je nevyhodím.

A i když se jako zemědělec asi neuživím, letos do toho půjdu znovu. S vášní a odhodláním. 

Jako vždy.

VČEREJŠEK NOVÝM OBJEKTIVEM

Sněžilo. 

Asi proto, že já už mám letos odlyžováno a rozhodně už potřebuju jaro. 

Ale sníh toleruju. 

Je najednou čisto, ticho a klid.

Zachyceno novým objektivem při včerejší sáňkovací výpravě. 

Dost s tím válčím (s objektivem) - jako s každou novou technikou. 

No co už... 

 

ANTROPOS

Miulínina vášeň pro pravěk nepolevuje. Děkujeme tetě Stáně, že Miu vyvezla do Antroposu, zatímco maminka si užívala s firmou na horách.

Ty pravěké malby musíme doma vyzkoušet, vypadá to báječně...

TATRY

Začátek roku jsme zahájily u našich slovenských bratří. 

Ve Vysokých Tatrách.

Miulína se těšila, jak si zalyžuje, já jsem toužila po sladkém nicnedělání. 

Nicméně jsem neodolala sněhové pokrývce (sníh je letos vzácnost) a tak jsem nakonec brázdila sněhové pláně i já.

Sníh Mia ocenit umí, to zase ano - její nadšení neznalo mezí.

Já jsem zase ocenila krásné ubytování a fotogeničnost okolí.

 Jedna z okolostojících nemovitostí mně nadchla natolik, že bych byla ochotna se i přestěhovat.

 A ty panorámata...

 Bylo to prostě báječné, jen mě nepřestávala udivovat mentalita domorodců, kdy paní v kiosku vybírá euro za kávu, aby ono euro následně strčila do kávového automatu a podala vám kelímek s teplým nápojem, kdy vedle krásného secesního hotelu postaví nový resort a hotel nechají chátrat až do spadnutí a kdy vám naučná cedulka oznámí, že les napadl v roce 2004 lýkožrout, ukáže vám srovnání rozlohy lesa před, v roce 2004 a nyní a nikde není ani stopy po výsadbě nových stromů, jen holá torza těch starých, nemocných.

Ale to je zřejmě na jiný post. 

Tatry přesto vřele doporučuji.

ZASE MI TO PÁLÍ

Do roku 2018 jsem vstoupila s novým elánem. 
Zase hnětu a pálím. 
Většina už prodná nebo zamluvená.
 

A taky s novým objektivem.

Můj vysněný portrétní Nikkor 50 mm.

A tak fotím. Vždy a všude.

Zatím spokojenost. 

Díky Ježíšku.

2017

Rok 2017 nebyl vydařený. 

Přišla jsem o dědečka a po 15 letech nás těsně před Vánoci opustil 

Otík. 

 

Člověk řekne - jen pes - ale chybí mi na každém kroku. 

Není o koho zakopávat a nikdo mi nestrká vlhký studený nos do dlaně, když ležím na sedačce. 15 let se prostě nedá jen tak smazat.

Celá rodina je poněkud rozkmotřená a vztahy jsou napjaté jako kšandy. Díky bohu, že ta moje nejužší, tříčlenná, rodinka drží při sobě.

A i když 2017 přinesl i pozitivní věci, jako je nová práce, marocký výlet, návštěva z Kanady a další poměrně časté cestovatelské výpravy,celkově byl rok ve znamení mé stagnace, apatie, smutku a nechutenství (což se odrazilo i v četnosti blogových postů) a jsem moc ráda, že už jsem otočila kalendář na osmnáctku. 

A teď se těším, jak odstrojím stromeček, 

přivítám jaro a všechno bude jen krásné a pozitivní.