OČR

Kdyby se zaměstnanci posuzovali podle zameškaných hodiny, byla bych pracovníkem desetiletí. 
Nikdy jsem nebyla nemocná nebo na OČR (tedy nemocná bývám, ale chodím do práce). 

Až včera. 

Dva dny volna s Miulínou. 

Nemocné jsme obě. 

A obě si to užíváme.

 Ale taky trošku pracujeme (já doháním resty, jako vždy).

Takže pro kamarádku kadeřnici:

- vizitky 

 - otevírací doba

a návrh etiket a loga na víno pro kamaráda: 

 

Miulína taky nezahálela (jen trošku):

A tak si říkám, že ty dva dny doma stály za to. 

Cítím se odpočatá, nepadají mi víčka už kolem páté odpoledne a doma máme uklizeno a navařeno.

Příště si ten nával pracovní zodpovědnosti a loajality k firmě důkladně promyslím ;-)

REALITNÍ MAKLÉŘ

Nějak se mi rozjel prodej domečků. 

A to tak, že nestíhám vyrábět. Občas se stane, že se prodají hned po vložení. Dokonce to zašlo tak daleko, že po vložení a okamžitém prodeji mi píšou další zákaznice, zda by nešlo vyrobit kopii. 

Samozřejmě z toho mám obří radost. 

Jen prostě nestíhám. 

Výroba (tedy uplácání) netrvá zase až tak dlouho, musíte jich však uplácat dost, abyste naplnili pec. 

Mezitím čekáte, než uschnou, Pak vypálíte (den se nahřívá pec a den stydne), všechny obrousíte a začistíte, naburelujete, naglazujete a znovu naplníte pec. 

Pečete den, den pec stydne. 

A pak je hotovo. 

Do toho všeho si však přimyslete povinnosti normální matky (díky bohu mám velmi samostatné dítě), pracující v práci osm hodin + ve středu vedoucí výtvarný kurz až do půl osmé večer, k tomu běžné domácí úkonu a občas nějakou přivýdělečnou grafickou bokovku a je vám jasné, že na keramickou činnost mi zbývá minimum času (asi mezi druhou a čtvrtou hodinou ranní). 

Proto prosím o strpení. 

Hlínu miluji a zájem všech mě moc těší. 

Jen se prostě zatím nedokážu naklonovat.

Tak aspoń ukázka poslední várky, která už se taky prodala. 

 Hezký zasněžený pátek (alespoň v Brně tedy...).

V TECHNICKÉM MUZEU

Paralizována zimou a nevlídností počasí, uchyluji se k převážně i interiérovým zábavám. A tak jsme o víkendu přepadli Technické muzeum v Brně.

 Výstavy slibovaly poučení v oblasti historie (čeští letci RAF) i umělecké (expozice o smaltu). 
Na smalty jsem se obzvlášť těšila, protože tu měla své výrobky moje oblíbená Majdau.

Tohle není Majdau, ale nezvládala jsem moc fotit, doporučuji navštívit osobně, je tam spousta krásných kousků...

 Dopředu musím konstatovat, že jsem zaujatá a rozmazlená návštěvami světových muzeí jako jsou ta ve Vídni, Budapešti a Londýně. 

Mám ráda mnohojazyčené popisky, interaktivní panely a děti, skycující spolu s učitelkou exponáty do velkých bílých bloků.

To v česku není zvykem. 

V našem Technickém muzeu jsme svým příchodem popudili partu důchodkyň - dozorkyň, debatující o kvalitě instantní kávy. Rozhořčeny skutečností, že jsou nuceny vykonávat své zaměstnání, rozhodly se, že nám výstavu patřičně "osladí" a u všech zábavných prvků pro děti na nás ostřížím zrakem dohlížely, a střílely komentáře typu "teď to puzzle musíte doskládat", "ty malé destičky nemůžete používat s velkými kamínky" a "na tuhle nástěnku se dětské obrázky dávaly už včera, dnes ne"... 

Tedy ve stylu Járy Cimmrmana - otevřel si hospodu a oni mu tam chodili lidi...

Exponáty i celá expozice super, ale ten dozor... 

Do zahraničního standartu máme ještě co dohánět. 

 A to si tak hezky hráli...

Výstava RAF byla spíš pro dospělé, málo exponátů, hodně čtení. Narozdíl od "Smaltů" zde nebylo pro děti zajímavého téměř nic. 

Mohli jste si sice najít své předky padlé ve válce (my jsme našli Emila Bočka, jehož žena Eva byla nejlepší kamarádka mé babičky), ale tím atraktivita celé výstavy skončila.

Škoda. 

Mám ráda tyhle retro plakáty...
 

Děcka jsme nechali vyřádit v herně ve třetím patře, kde zrovna žádná dozorkyně hlídku neměla. 

Atrakce zajímavé, dobře udělaná, bohužel každá čtvrtá rozbitá. 

 Bylo by lepší, kdyby  místo hlídaček najali hlídače - ti by mohli místo kybicování opravovat herní prvky. 

Tuhle stavebnici jsem ve školce milovala (ale byla jen za odměnu). Škoda, že už se nevyrábí...

No, třeba se to zlepší.  Chápu, že platy v tomto sektoru příliš k nadšení nevybízí, ale my, návštěvníci, za to nemůžeme.

Příští rok v zimě jim dáme znovu šanci. 

 

URBAN JUNGLE

Jak jste jistě pochopili, zima mi leze na nervy. Toužím po teplých paprscích a vukol bující zeleni.

Když jsem zjistila, že moji oblíbenci Igor a Judith konečně vydali mnou oblíbený a ostře sledovaný květinový (a květnatý) občasník "Urban jungle" v tištěné podobě (jejich blog můžete sledovat ZDE) , nelenila jsem... 

A už je mám oba (Igora i Judith) hezky doma:

Kniha mě namotivovala k následnému nákupu cibulí jarních (olivovník na fotce je moje stálice propašovaná z Řeckých ostrovů - ale nikomu to neříkejte):

 

Proběl i jarní sestřih a očista květin stálých:

 

Máme jich samozřejmě více a k tomu několik desítek kaktusů, ale jejich focení by příspěvek neúměrně prodloužilo a nikoho by to nebavilo. 

Mimo krásných fotek, užitečných rad o pěstování květin v bytech je zde i několik návodů (např. na momentálně populární závěsné květináče) a hlavně OPĚT článek o mé vysněné Pilei Pepřincové, kterou už dlouho marně sháním (normálně jsou mi trendy šumák, ale tuhle kytku, vykukující ze všech blogů, nutně potřebuju už dlouho).

Vím, že ji má Lenka ze Zahrady na niti, ale ztrácet čas na D1 kvůli ní nehodlám (kvůli Pilei, ne kvůli Lence :-).

Tak kdyby jste měli tip, kde ji sehnat v okolí Brna, sem s ním. 

Pevně doufám, že se někdy zmůžu a na jejich blog pošlu fotky svých domečkových květináčů s kaktusovými nájemníky. Bohužel se zatím vždycky prodají dříve, než s nimi zvládnu udělat díru do světa. 

Tak snad půjdu trošku do sebe a polepším se. 

Pěstování zdar.