ROK VE FIRMĚ

Už tu pracuji rok. 

5 minut od domu, dělám, co mám ráda a co mě baví.

Občas to má samozřejmě nějaké ty mouchy, ale ty jsou všude.

Nejvíc mě těší, když dělám něco pro děti. 

Třeba kreslit sloníka Kofíka, pro děti nemocné (aby jim to trošku ulehčil).

Nebo pohledy ke dni matek.

Ale dnes je to o oslavě toho, že mám báječnou práci a kolegy - přátele. 

A že i díky tomu jsem šťastná.

 

Tak doufám, že jsou taky rádi, že mě mají a že jim bude chutnat :-).

 

DUBEN

Ještě vás musím prudit květenou. Je to taková nádhera, co za chvilku nebude, tak si ji musíme užít. 

V dubnu prý umírá nejvíc lidí. 

Nechtěla bych umřít v dubnu a přijít o tu krásu.  Jako pan Miloš Forman.

Je mi to líto, byl mi sympatický jako člověk a už nenatočí žádný nový film.

Goyovy přízraky (vlastně Goya i bez přízraků) a Přelet nad kukaččím hnízdem patří do mých top 10 už dlouho.

PS: Asi budu muset dělat posty kratší a častější. Odehrává se spousta malých epizod, o kterých nemám čas se příliš rozepisovat a tak mnohdy upadnou v zapomnění dřív, než je stihnu zvěčnit.

SLEPIKONOCE

Je to tady. Zahájily jsme chalupovou sezónu. 

Velikonoce prostě tradičně trávíme na jihu.

Nestihla jsem vám ani popřát veselé Velikonoce, tak alespoň zpětně.

Víc jsem toho vyrobit nestihla (a ani jsem se nesnažila), protože Velikonoce nemám příliš v lásce.

Zato jaro, to miluju. 

Sleduju každý pučící stonek a rozkvetlou kytičku.

Meze jsou ještě studené, ale nám to nevadí. 

Vyrážíme ven.

 Jarní barvy čerstvě vyorané hlíny, zelených rašících lístků a azurové nebe mám tak ráda.

Příroda mi vynahrazuje barvami jarní dekorování domu, které letos neproběhlo. 

U řeky jsme potkaly rohaté přistěhovalkyně (nebo přistěhovalce?) 

a tak jsme jim daly tvrdé rohlíky, co jsme původně vezly kachnám.

Jsou to sympaťačky, i když se trošku bojí.

 Jaro je v plném proudu a dnes už je pátek, takže mě zase čeká cesta na jih a ranní káva na zahradě. 

Už se tak těším.